Koučování zaměřené na řešení

Tomas Zidek



September 2, 2020

Koučování zaměřené na řešení

Koučování zaměřené na řešení je způsob konverzace. Je to jednoduché, ne snadné. V konverzaci zaměřené na řešení nenajdete žádné magické vzorce ani speciální techniky. Při důsledném používání má přístup zaměřený na řešení potenciál změnit životy našich klientů ve velmi krátkém čase.

Kde to začalo?

V roce 1986 v Milwaukee v Brief Family Therapy Center existovala skupina terapeutů, kteří zpochybnili vše, co bylo dosud známo o terapeutické práci. Tým vedli Steve de Shazer a Insoo Kim Berg. Jejich nový radikální přístup byl založen na znalostech pocházejících z mnoha různých zdrojů, včetně rodinné terapie, hypnoterapie prováděné Miltonem Ericksonem, buddhismem a filozofií Ludwiga Wittgensteina. (Iveson et al., 2012)

Tradiční terapeuti věřili, že pochopení problému klienta je skutečně nezbytné pro efektivitu terapeutického procesu. Tradiční úlohou terapeuta bylo analyzovat problém a přijít s možným řešením pro klienta. Řeč o problému byla proto důležitá, protože umožňovala terapeutovi shromažďovat informace.

Tým z Milwaukee zpochybnil tyto tradiční postupy a navrhl jiný přístup. Přístup, kde terapeut není vnímán jako odborník, ale jako partner. To položilo původní hierarchii, která byla přítomna během terapeutického sezení, kde klient přicházel do terapie, aby získal odbornou radu pro svůj problém. Klient už nepotřeboval víru v to, že terapeut ovládá efektivní metody.

Základními principy přístupu zaměřeného na řešení jsou:

Hledejte spíše zdroje než deficity
Prozkoumejte možnou a preferovanou budoucnost
Prozkoumejte, co k této budoucnosti již přispívá
Jednejte s klienty jako s odborníky ve všech aspektech jejich života

(Iveson et al., 2012)

Od terapie po koučování

Přechod od terapie ke koučování byl přirozený. Lidé přicházeli na terapii a práce je obrovskou součástí života každého člověka, takže přístup zaměřený na řešení byl aplikován stejným způsobem, jen témata se začala lišit. Terapeut nerozlišoval mezi osobními a pracovními tématy.

Dalším důvodem, proč se přístup zaměřený na řešení dostal do koučování, bylo to, že odborníci postupně viděli více příležitostí k uplatnění základních principů v jiných oblastech, zejména v oblasti řízení. Dohled nad zaměstnanci a rozvoj zaměstnanců byl ideální příležitostí.

Koučování se ukázalo jako užitečné při rozvoji zaměstnanců a společnosti si jednoduše uvědomily, že péče o rozvoj jejich zaměstnanců je nezbytná.

Skutečnost, že koučování pokročilo v tolika oblastech jako je život, partnerské soužití, rodičovství, zdravý životní styl atd., je jasným důkazem jeho úspěchu. Když vám někdo řekne, že jde na terapii, jaké jsou vaše první myšlenky? Myslím, že to jsou problémy, omezení, selhání. I když bych s tím nikdy nesouhlasil a myslím si, že terapie je skvělým nástrojem k posunu vpřed, domnívám se také, že terapie je velmi stigmatizována. Jen málo lidí by hrdě zveřejnilo příspěvek na svých sociálních médiích, že se konečně dopracovali k terapii se svým partnerem.

Koučování znamená pokrok

Když říkáte, že máte kouče, zní to úplně jinak. Koučování se zaměřuje na budoucnost, nikoli na minulost, proto je přirozeně spojeno s pokrokem, možnostmi a rozvojem. Koučování proto získalo punc prestiže, že to je něco, co lidé, kteří na sobě opravdu chtějí pracovat, využívají. Ve výsledku nevidím žádný rozdíl v tom, zda si člověk zlepšil své manažerské schopnosti nebo jestli překonal depresi. V obou případech to vyžadovalo úsilí, disciplínu a sílu.

Terapeuti se obvykle ptají na začátku: „Co vás sem přivádí“?, což je výzva k popisu historie, problémů a minulosti klienta. Zatímco kouč se ptá: „Co byste chtěli dosáhnout v důsledku naší spolupráce?“ Tento rozdíl může být malý, ale je to začátek, který určuje směr konverzace.

Koučování zaměřené na řešení nebo terapie zaměřená na řešení

Iveson a kol. 2012 při vysvětlování rozdílů mezi koučováním zaměřeným na řešení a terapií zaměřenou na řešení uvádí, že „při koučovacím sezení nelze položit otázku, která by na terapeutickém sezení nebyla stejně vhodná a naopak.“ To se samozřejmě týká pouze koučování zaměřeného na řešení a jeho terapeutického protějšku, kterým je terapie zaměřená na řešení.

Největší rozdíl nespočívá v otázkách, které během rozhovoru padnou, ale spíše v odpovědích. Klient, který hledá koučování, se většinou snaží dosáhnout pozitivního výsledku. Klient, který hledá terapii, se snaží vyvarovat negativního výsledku. Níže naleznete ukázkovou konverzaci, která ilustruje, co tím myslím.

Martin je seniorní manažer v nadnárodní společnosti.

Kouč: Co byste si chtěl odnést z našeho dnešního rozhovoru?

Martin: Rád bych zvýšil efektivitu svého týmu, v poslední době došlo k určitým poklesům v efektivitě práce.

Katka je matkou dvou synů na mateřské dovolené.

Kouč zaměřený na řešení: Co byste si chtěla odnést z našeho dnešního rozhovoru?

Katka: Chtěla bych se zbavit hádek mezi mnou a chlapci.

Kouč zaměřený na řešení: A co byste místo toho chtěla mít?

Katka: Chtěla bych mezi námi mít určitou harmonii.

“Místo toho otázka”

V běžném rozhovoru nevěnujeme velkou pozornost, jestli jsou výroky pozitivní nebo negativní. Když nám kamarádka řekne, že se nechce hádat se svým přítelem, přirozeně dále mluvíme a předpokládáme, že chce ve svém vztahu něco nějak zlepšit. V konverzaci zaměřené na řešení je to velmi odlišné. Kouč zaměřený na řešení bude věnovat pozornost každému negativnímu tvrzení a obratně se zeptá klienta, co to je, co je žádáno, místo tohoto negativního výsledku. „Co byste místo toho chtěli mít?“ je nejjednodušší způsob, jak pomoci klientům vyjádřit, co je práno, místo toho, co je nepřáno.

Přístup zaměřený na řešení je pozitivní

Přístup zaměřený na řešení je skutečně pozitivní přístup. To však znamená něco jiného, než si většina lidí myslí. Zaměření na řešení je v matematickém smyslu pozitivní. Chceme definovat věci, které jsou přítomné, spíše než věci, které chybí. Zaměření na řešení není přístupem „musíš na to koukat pozitivně“.

Důvody proč být v našich rozhovorech pozitivní

Hlavní důvod, proč mít pozitivní konverzace, uvádět věci, které jsou spíše než ty, které nejsou, souvisí s jádrem přístupu zaměřeného na řešení, kterým je koncept preferované budoucností. Chceme vyzvat naše klienty, aby popsali co nejvíce detailů o preferované budoucnosti, nevyzýváme klienty k analýze minulosti ani problému. Popis preferované budoucnosti negativním tvrzením je tudíž téměř nemožný. Jen si představte, že si vezmete taxi a řeknete řidiči: „Nechci jet na letiště!“, co by na to asi řidič řekl?

I když není obvyklé, že by někdo dal takový směr taxikáři, je velmi obvyklé toto zaslechnout v koučovacích rozhovorech. Často slyším klienty říkat, že nechtějí tuto práci, tohoto manažera, tento tým atd. Je to hodnotný začátek konverzace, ale ne hodnotný výsledek. Je nemožné popsat, kam chceme jít popisem toho, kam nechceme jít, existuje tolik možností.

Jednoduchý způsob, jak pomoci klientovi popsat, co chce, je položit otázku „Co byste místo toho chtěli mít?“, Což klienta vybídne, aby převrátil negativní tvrzení na pozitivní. Někdo by mohl říct, že je to jen detail a ztráta času, ve skutečnosti položení této otázky u klienta zahájí cenný proces definování preferované budoucnosti. Klient si uvědomí, co chce, a to často může překvapit nás i klienta.

Konflikty se sousedy

Stále si pamatuji koučování jednoho manažera, který měl konflikty se svými sousedy v době, kdy pracoval z domu. Jako kouč jsem nevytvářel žádné domněnky o tom, co by mohl potřebovat, a zeptal jsem se ho, co by místo toho chtěl mít. Na chvíli se zarazil a pak řekl, že by se chtěl soustředit na své věci. To nebylo ani blízko původnímu popisu problému. Moje další otázka byla „Kdy jste se naposledy soustředil na své věci?“, Manažer začal přemýšlet a za pár minut přišel s řešením této situace.

Důvěra v klienta

Je kouč supervizor, který pravidelně kontroluje klienta? Určitě ne. Nedokážu spočítat, kolikrát jsem dostal tuto otázku. Ať už se klient rozhodne mezi sezeními dělat cokoli, je to klientův život, ne koučův. Pozoroval jsem často juniorní kouče, kteří klientovi řekli, že je příště zkontrolují, zda udělali nezbytné kroky. Tento přístup přináší několik problémů.

Klient a kouč jsou partneři. Toto je jádro přístupu zaměřeného na řešení. Pokud úkolujeme klienta a snažíte se, aby klient něco udělal, nejsme partnerem, jsme spíše učitelem nebo rodičem, což je rozhodně hierarchický vztah, který není vhodný pro koučování. Další věc je, že čím nadšenější bude kouč pro změnu, tím méně nadšený bude klient, v koučovacím vztahu chceme ponechat co nejvíce odpovědnosti na straně klienta. To zahrnuje odpovědnost za téma, o němž se bude diskutovat, ale také odpovědnost za celý proces. Zeptat se klienta, o čem chce dále hovořit, jak chce pokračovat v našem rozhovoru, jsou jen některé z možných způsobů, jak docílit partnerství a dát klientovi kontrolu nad celým procesem.

Důvěřujme klientovi, věřme, že klient dělá nejlepší rozhodnutí. Pokud klient uvidí nějaké možné kroky, které povedou k preferované budoucnosti, tyto kroky udělá. Tyto kroky nemusí být konkrétně ty, které se identifkovaly během koučovacího rozhovoru. To je naprosto v pořádku, vše, na čem nám záleží, je pokrok klienta, ne dodržování konkrétních kroků.

Opravdu to funguje?

Ano. Konverzace zaměřené na řešení, pokud jsou prováděny odborně, mohou znít docela jednoduše. Přístup zaměřený na řešení je skutečně jednoduchý, ale ne snadný. Kvalitní rozhovor zaměřený na řešení vyžaduje intenzivní trénink a praxi. Mějme na paměti, že model zaměřený na řešení byl vyvinut s klienty, kteří čelili velkým životním problémům: pokus o sebevraždu, deprese, drogová závislost, vyloučení ze školy, rozpad rodiny. Přístup zaměřený na řešení byl stejně úspěšný jako jakýkoli jiný model. (Iveson et al., 2012)